Ježíš nebyl zrovna kostelní typ

02.01.2021
Nedávno jsem dostal otázku, jestli vážně pracuju v kostele. Musel jsem se zamyslet. Popravdě asi moc ne. Modlitbu za práci nepovažuju a taky si říkám, kolik toho třeba Ježíš "napracoval" v chrámě, pokud zrovna nevypráskával šmelináře s milosrdenstvím. A kolikrát ho můžeme sledovat na cestě, u stolu lidí, kteří ho pozvali na večeři, s přáteli kolem jezera, v posmutnělých domech nemocných, na svatbě, kde hodoval, pěšky na cestách, v horách i na opuštěných místech. V evangeliu ho zahlédnu ve stáji, na lodi, u studny, v zahradě, podél moře. Nevyhýbá se nikomu. Prochází, nechává přicházet. Zkrátka mi z toho vychází, že Ježíš nebyl zrovna kostelní typ. V tom se dost lišil od všech svých ctitelů.
Věříme, že Evangelium je Božím slovem, ale snadno ignorujeme ruce, oči, nohy a žaludek našeho Mistra, snad pokud nejde o věci spojené s ukřižováním. Jako by to ostatní bylo příliš nedůležité a zavánělo radostí, nebo bylo nějak sprosté. Možná bychom nad tím mohli uvažovat. Třeba modlitbou dechu a dotyku, modlitbou nikoliv nad jídlem, ale každým kouskem, který vložíme do úst a vychutnáme, modlitbou usrkávání dobrého čaje, modlitbou laskavého úsměvu, modlitbou očí, usínání a probouzení se. Prostě modlitbou Ježíšovou.

bratr Filip