Nebyly to jen písničky

06.02.2021

Bůh je vždy větší a vyšší než sebedokonalejší pokus člověka o jeho vystižení. Proto si ho člověk nemá nikterak zpředmětňovat ani pojmenovávat. Ale tento Nevýstižný a Nejvyšší je, žije, oslovuje nás, ve všední den, na naší cestě. Prvním a svatým úkolem člověka je slyšet jeho příhovory, vnímat jeho pozdravy a odpovídat na ně. Tato vnitřní komunikace, stálý rozhovor, kdy se člověk ve dne i v noci pohybuje před Boží tváří, chodí a žije v neustálém kontaktu se svým Otcem života pravého, to je komunikace první a zásadní a z tohoto vztahu se rodí vztahy další. To je vztah hlavní, pak přijde vztah po-hlavní, pak popo-hlavní atd. A tak večer izraelští nomádi rozdělali oheň, vytáhli strunný nástroj a zpívali své žalmy. To nebyly jen písničky. Byla to zpívaná modlitba, ještě víc, bytostný řev srdce, vyznání celým tělem a duší, niterný výron, nejhlubší oslovení Nepojmenovatelného. Máme žalmy radostné, kdy žalmista vnitřně jásá, vyjadřuje svůj vděk, když všemi svými smysly i duší cítí Boží blízkost a kdy je obklopen jeho dary. A máme žalmy truchlící, pláč duše, v kterém žalmisté kvílejí jak kojenci bez mléka: Proč se skrýváš, Hospodine, proč se stavíš jako bys neslyšel můj pláč, já bez Tebe nemohu a Ty ses mně skryl.

Svatopluk Karásek, Žalmy krále Davida, s. 5 - 6