O modlitbě

03.01.2021

Musíme si ujasnit, co vlastně v modlitbě hledáme. S kým vlastně chceme mluvit a o čem. Samozřejmě, že dobře zvolenou modlitbou na strategicky zvoleném místě lze oslovit i náhodné kolemjdoucí nebo náhodné návštěvníky kostela nebo synagogy. A zanechat v nich hluboký dojem. A Ježíš v podstatě souhlasí: ano. Zanecháte hluboký dojem v kolemjdoucích. Máte přesně to, co jste chtěli; máte svou odměnu. Jen tomu neříkejte modlitba. Modlitba je rozhovor s Bohem, nikoli jemu „přes rameno“ s lidmi.

V modlitbě nakonec vůbec nezáleží na tom, co řekneme a kolik toho namluvíme. Nebeský Otec předem ví, ještě něž otevřeme ústa, co řekneme, a skoro bych řekl: nezávisle na tom, co řekneme, ví i to, co potřebujeme. To zní pochopitelně, ale současně i povážlivě. Nutně nás může napadnout: jaký má vůbec smysl modlitba, když Bůh ví stejně všechno předem. Modlitba není samomluva, nýbrž rozhovor, ve kterém hledáme odpověď. Čím víc toho v modlitbě namluvíme, tím méně hledáme odpověď. Kdo zahrne Boha svou výřečností, ten ho (pro jistotu?) nepouští ke slovu. A pochopitelně, že potom slyší jenom sebe a připadá mu, že nic zajímavějšího slyšet nemůže. Jistě Bůh ví předem, co potřebujeme. A lépe než my. Ale právě, že On to ví. my to nevíme. A proto se modlíme. Ne abychom přesvědčili Boha, nýbrž abychom se nechali přesvědčit. Modlitba je o tom, že máme včas zmlknout a nechat mluvit moudřejšího. Anebo nechat mlčet i jeho. A snažit se pochopit, co říká nebo o čem s námi mlčí. je něco velmi hlubokého, když se o modlitbě mluví jako o ztišení. Bohužel hodně často jsou slova "Ztišme se k modlitbě" povelem ke zdlouhavému mluvení.

Jiří Mrázek