Početí a těhotenství jako obraz víry

06.03.2019

Církev se po dlouhá století jevila jako čistě pánská jízda. A přece se mi zdá, že jedním z neuvěřitelně silných obrazů víry je právě početí a těhotenství. K ženě přichází anděl. Přichází zvenčí a zvěstuje jí Boží plány. Angelos zvěstuje euangleion. Žena – člověk je z toho zmatený. Posel na ni apeluje odkazem k mocným Božím skutkům. Člověk se k těm plánům váhavě – a třeba i se skeptickým úsměškem, ale možná i s pokornou důvěrou Marie – nechá pozvat. V tu chvíli se z plánu stává koncepce. Navzdory patriarchálnímu kabátu křesťanství je základní poloha víry ženská: člověk je oplodněn čímsi zvenčí. To si nevymyslel ani si to jen sama sobě nemůže dát. Přichází to odjinud. Ale člověk tomu dává „své břicho“, kus sebe samotného. A v tom břichu, v tom rámci možného, ve mně, který byl až dosud limitujícím faktorem Božího království, náhle roste něco nového. Nese to také moje DNA. Žena dítěti dává – své živiny, svůj vápník, své zuby, svou skvělou postavu, svou nezávislost. My Češi truchlíme při vzpomínce na Mnichov roku 1938. Tam to bylo o nás bez nás. Křesťanství je toho pravým opakem: Boží příběh záchrany nefunguje bez lidí. Evangelium je beznadějně – anebo právě skutečně nadějně?! – zabarveno všemi lidskými nadějemi a iluzemi. Evangelium není tam někde. Evangelium je tady a teď.

Petr Sláma