Prázdné kostely

31.03.2020

Možná jsou prázdné a zavřené kostely varovným znamením: takhle to může vypadat za pár let ve velké části našeho světa, pokud se církve (nikoliv svět) radikálně nezmění. Možná církvím ta situace ukázala jejich skrývanou prázdnotu a možnou budoucnost, pokud se vážně nepokusí představit světu úplně jiný tvar křesťanství. Tím by neměla být ani marná snaha o návrat do předmoderního stavu ani povrchní laciná modernizace, přizpůsobení se vkusu doby. (...) Možná máme přijmout nynější půst od bohoslužeb a církevního provozu jako kairos, čas příležitosti k zastavení a důkladnému zamyšlení před Bohem a s Bohem. Možná se nemáme těšit na to, že bude brzy vše při starém. Možná nebude a ani být nemá.

Nevidím šťastné řešení v tom, že si budeme rychle vypomáhat umělými náhražkami typu televizních přenosů mší. Ta „hostina na dálku“ a klekání před obrazovkou je vskutku podivná věc.

Věřím, že se dnes mají naše křesťanské komunity, farnosti, sbory, církevní hnutí a řeholní komunity přiblížit ideálu, z něhož vznikly evropské univerzity: být společenstvím žáků a učitelů, být školou moudrosti, v níž se pravda hledá svobodnou disputací a také hlubokou kontemplací. Z takových ostrovů spirituality a dialogu může vzejít uzdravující síla pro ne-mocný svět.

Papež František den před svou volbou citoval výrok z Apokalypsy, že Kristus stojí u dveří a klepe. Dodal: Dnes však Kristus klepe zevnitř církve a chce jít ven. Možná tak právě učinil.


Když byl zbořen Jeruzalemský chrám, v jehož prostorách se Ježíš modlil a učil, museli Židé najít nové cesty, jak uctívat Hospodina. Činili to s kreativní odvahou – oltář zbořeného chrámu nahradil stůl židovské rodiny, řád obětí nahradil řád soukromé i společné modlitby, zápalné i krvavé oběti nahradily oběti rtů, mysli a srdce, modlitba a studium Písma. Přibližně ve stejné době mladé křesťanství, vyháněné ze synagog, hledalo svou novou identitu. Podobný úkol stojí nyní před námi.

Tento postní čas prázdných a mlčících kostelů můžeme přijmout jako krátké provizorium, na které pak brzy zapomeneme. Avšak můžeme ho také přijmout jako kairos – čas příležitosti „zajet na hlubinu“ a hledat novou identitu křesťanství ve světě, který se před našima očima radikálně proměňuje.

Z dopisu Tomáše Halíka členům české křesťanské akademie a farníkům akademické farnosti