Udělat si šábes

15.03.2020

Podívejme se na to z té pozitivní strany. Svět si udělá šábes. Města se uklidní. Člověk se suspenduje a vrátí zpět trochu do své kůže, do svých vlastních lidských rozměrů. (…) A hlavně budeme mít čas na své děti. Budeme mít čas na své blízké, tak jako kdysi. Předpokládám, že čas se zpomalí a bude se vléct a táhnout líně jako med. Budeme se opět zvát na návštěvy domů a vařit si navzájem večeře. Ekonomika si odpočine a leckde se vyčistí zamořený vzduch. Člověk se stáhne ze svého širokosáhlého rozcapení po celém světě zpět do svého přirozeného prostoru. Čeští funkční alkoholici zkusí, jaké to je, být bez hospod, bez večerního točeného piva. Možná vzroste porodnost. Bude čas na přečtení všech těch knížek. Na dodělání všech projektů, které člověk odsouval. Bude víc času na přemýšlení, na večerní černé hodinky, jak o nich zpívají Suchý a Šlitr.
Vláda a podniky konečně pořádně pohnout s prací z domova. Pamětníci si vzpomenou, jak vypadala naše města před otevřením hranic. Uvědomíme si hezky, jak je naše vyspělá společnost křehká. Vymyslí se nové formy málo nebo zcela bezkontaktního pozdravu. Zlepší se vědecká spolupráce. Můžete po večerech začít s novými koníčky, nenechte si karanténu protéct mezi prsty. Přestanou problémy s rušením nočního klidu. Jistě zjistíme, že život bez večerního kulturního programu má i svá kouzla. Bude čas, plno času. A budeme doma. Hodně doma. Prostě nás nepochybně čeká zážitek života.
Mnozí ušetří. Kritici rozumu budou mít své jaro milosti, odpůrci velkých davů a hluku budou mít žně. Pro ty, kteří si stěžují na příliš rychlé tempo moderního života, máte měsíc svého života. Z velkých měst se stanou sousedské vesnice. Z globální vesnice zbude jen vesnice (ale s připojením na internet.)
Člověk má být vždy rád, když jej něco vykolejí a automatické rutiny, a toto je opravdu masivní vykolejení, vykolejení do klidu. Najednou budeme muset vyplnit ono prázdno sami sebou, to prázdno, které nastane, když umlkne múza a hluk lidí, když ze života odpadne ona sportovní, umělecká, společenská, cestovní a jiná „nadstavba“, se kterou jsme tak sžilí. Možná se naučíme být více samo se sebou, sami sebou. Možná se naučíme lépe kontemplovat, a když ne, bude aspoň čas na vytřídění oněch fotek, nastřádaných za tolik let.
A pak ta radost, až se to všechno zase rozjede. A zase budeme díky své povětšinou zbytečné práci vědět, jaký máme životní smysl, a budeme se moct vrátit k zahlcení onoho životního hlasu, který nejvíce mluví v klidný podvečer, na sklonku dne.

Tomáš Sedláček; Výhody nevýhod aneb nenechte si karanténu protéct mezi prsty, HN – 13.3.2020