Vydržet si naslouchat

23.03.2020

Už delší čas lze v české společnosti pozorovat trend, kdy mnoho lidí přiznalo své vyhoření, opustili zdánlivě lukrativní posty a začali dělat to, co je skutečně baví a naplňuje. Jako kdybychom tuhle možnost teď dostali, ať už chceme nebo ne, všichni - šanci vyřešit jistý druh lidské nespokojenosti, příležitost zavřít chřtán našemu lpění, chtění a drancování, díky kterému se po environmentální stránce řítíme už dlouho ke kolapsu. Je to až paradox té letošní postní doby, že ač většina národa tzv. nevěřící, máme možnost se kolektivně zklidnit a zkusit skutečně prožít hloubku a pestrost toho, co už máme, nebo chcete-li toho, co nám prostě a jednoduše zbylo. (…) Zatím nevíme, na jak dlouho jsme tuhle možnost dostali, jak dlouho nouzový stav (na rozdíl od postního času) potrvá, ale právě teď, v tichu, které nám bylo tak nečekaně dané, se pokusme zeptat sami sebe, co je pro nás v životě skutečně podstatné, co chceme, kam jdeme, co je skutečné a co je jen iluze. Důležité je, abychom si vydrželi naslouchat. Našemu vnitřnímu hlasu, nitru, až se vyjeví odpovědi na otázky „Co mi chybí?“, „Co skutečně chci?“ Možná, že odpovědi budou překvapivé, možná, že zjistíme, že mnohé už dávno máme, jen jsme to ve shonu dní minulých tak úplně neviděli. Možná, že tohle poznání nás učiní vděčnějšími a možná s až dětsky bezprostřední radostí zažijeme i v téhle době dotek světla.

Sandra Silná, 21.3.2020