Zůstat v úžasu a začít děkovat

10.01.2021

„Spousta lidí si myslí, že modlitba je doprošování se. Že je třeba jenom tehdy, když něco potřebuji nebo chci. Vám je snad sympatické, když vás někdo vyhledá, jen pokud vás potřebuje a nebo když po vás něco chce, a jinak mu nestojíte za to, aby si přišel s vámi popovídat? Aby se s vámi podělil o něco hezkého, že jede na báječný výlet nebo že se vrátil ze skvělé dovolené? Ne aby se pochlubil, ale aby prostě dobro a krásu, které prožil, mohl sdělit o kousek dál. Pro někoho modlitba představuje odříkávání veršů, které umí zpaměti nebo které někde četl. Vás by snad těšilo, kdyby vás navštívil kámoš, třikrát vám zopakoval stejnou básničku a odešel? A to všechno za účelem, abyste mu půjčili tisícovku?

V modlitbě běží o to, aby se člověk dostal do rozhovoru. Modlitba není samomluva, je to skutečně rozhovor, dialog. Rozhovor s Někým, o kom víme, kdo je. Ne koho si vymalujeme, jak má vypadat, aby odpovídal našim představám. Můžete si na zeď namalovat paňáka a oslavovat ho nebo mu přimalovávat brejle, ale to není ono! Je zapotřebí si nejprve uvědomit, kdo je Ten, s nímž mluvíme, a potom nejspíš zůstaneme v úžasu a začneme děkovat. Protože najednou víme, že jsme obdarováváni. A když děkujeme, tak tím jsme už vlastně prosili.“

Jiří Reinsberg (30.3.1918 – 6.1.2004), Probíhejte Jeruzalém a sviťte, s. 76-77