Zvuky probouzení
Petra Třešňáka z týdeníku Respekt považuji za jednoho z našich nejlepších novinářů. Spolu se svou ženou Petrou knižně zachytili příběh výchovy jejich dcery Dorotky, u níž se postupně začala projevovat vážná forma autismu s mentální retardací. Každý ze své perspektivy autenticky popisuje hledání rovnováhy v extrémně náročné životní situaci a vyrovnávání se s narozením postiženého dítěte. Poutavě a otevřeně reflektují vnitřní proměnu, kterou jim roky nepřetržité péče přinesly, zachycují kouzelné momenty života s atypickým dítětem i děsivá dramata jeho neklidu. Velmi citlivě a bez obvyklých klišé je v knize zachycena i hluboká psychologická a spirituální reflexe událostí jejich života. Zvuky probouzení ve mně leccos probudily, je to silná a velmi lidská kniha!
„Autismus naší dcery se pro nás stal takovým
amplifikátorem, zvětšovacím sklem pro cokoli, co se odehrává uvnitř nás i
v okolním světě. Nikdy dřív jsem si tak silně neuvědomovala lidské
primitivní a pudové impulsy, jako když jsem je začala vidět očima matky
strachující se o své postižené dítě. Budoucnost Dorotky může být dobrá
jedině v rukou silných lidí, kteří dosáhnou zralosti soucitného a
vědomého srdce. Nemyslím si, že jde o nějaké osvícení, ale o obyčejnou
zralost, která přerostla své pudové impulsy tím, že si je uvědomila a
rozpoznává sílu a moc, která tyto impulsy přesahuje. Sílu jemnosti,
empatie, vnitřního nastavení. A tuto sílu pak používá s plným vědomím
vlastních fyzických a duševních kapacit. Každý, kdo této úrovně dosáhne,
dosáhne hodnoty skutečného lidství. Dorotka a jí podobní jsou zrcadlem,
v němž můžeme stav své zralosti zahlédnout.“
„Přijmout situaci,
jaká je, a ne ji principiálně rozporovat, může vypadat jako cesta k
pasivitě, ale opak byl pravdou. Odpor zadržuje energii, přijetí otevírá
cestu k jejím netušeným zdrojům, jež se dají využít velmi prakticky.
Tohle považuju za hlavní dar naší spirituální praxe ve vztahu k
Dorotčinu postižení. Kapitulace je začátkem naslouchání. Odevzdáváním
naší vlastní vůle jsme získávali jemné provázení, jež nemělo podobu
zázraků, ale spíše spontánně se vynořujících impulsů, jež vystávají
podél v cesty a navigují. A kouzelná překvapení se přihodí tak nějak
mimochodem. (… ) A jeden z důvodů, proč jsme s Petrou před časem začali
usilovat o zlepšení sociální podpory v naší zemi, je naše přesvědčení,
že težké zdravotní postižení může svému okolí stejně tak brát jako
dávat. Může stejně tak ubližovat jako léčit. A o tom, na kterou stranu
se váhy převáží, rozhoduje ze všeho nejvíc postoj poslečnosti k těm
nejslabším a nejkřehčím. Spočívá nejen v ochotě jim pomáhat, to by měl
být až důsledek. Základem je vědomí jejich jedinečné hodnoty. Protože
každá nemoc pracuje jako učitel. Právě proto, že ji odmítáme, odhaluje
naše vnitřní rezistence, jež jsou skutečně vstupní branou na cestě k
bohatšímu bytí. (...) Když se mě Petra před pár lety ptala, jak bych
Dorotčinu nemoc a náš osud jednoduše popsal, řekl jsem trochu
velikášsky, že to celé vnímám jako příležitost milovat. Měl jsem tehdy
nejvíc na mysli příležitost milovat ji. Tu neklidnou a uzavřenou bytost,
která se jevila tolik komplikovaná a která lásku nedokázala opětovat
způsobem, jenž by sytil naše sobecká přání. Dnes věřím, že v nejhlubším
smyslu nám vážné zdravotní postižení dává příležitost skutečně milovat
sami sebe.“
Petr Třešňák - Petra Třešňáková, Zvuky Probouzení, Druhé město, Brno 2020
