Zvuky probouzení

Petra Třešňáka z týdeníku Respekt považuji za jednoho z našich nejlepších novinářů. Spolu se svou ženou Petrou knižně zachytili příběh výchovy jejich dcery Dorotky, u níž se postupně začala projevovat vážná forma autismu s mentální retardací. Každý ze své perspektivy autenticky popisuje hledání rovnováhy v extrémně náročné životní situaci a vyrovnávání se s narozením postiženého dítěte. Poutavě a otevřeně reflektují vnitřní proměnu, kterou jim roky nepřetržité péče přinesly, zachycují kouzelné momenty života s atypickým dítětem i děsivá dramata jeho neklidu. Velmi citlivě a bez obvyklých klišé je v knize zachycena i hluboká psychologická a spirituální reflexe událostí jejich života. Zvuky probouzení ve mně leccos probudily, je to silná a velmi lidská kniha!

„Autismus naší dcery se pro nás stal takovým amplifikátorem, zvětšovacím sklem pro cokoli, co se odehrává uvnitř nás i v okolním světě. Nikdy dřív jsem si tak silně neuvědomovala lidské primitivní a pudové impulsy, jako když jsem je začala vidět očima matky strachující se o své postižené dítě. Budoucnost Dorotky může být dobrá jedině v rukou silných lidí, kteří dosáhnou zralosti soucitného a vědomého srdce. Nemyslím si, že jde o nějaké osvícení, ale o obyčejnou zralost, která přerostla své pudové impulsy tím, že si je uvědomila a rozpoznává sílu a moc, která tyto impulsy přesahuje. Sílu jemnosti, empatie, vnitřního nastavení. A tuto sílu pak používá s plným vědomím vlastních fyzických a duševních kapacit. Každý, kdo této úrovně dosáhne, dosáhne hodnoty skutečného lidství. Dorotka a jí podobní jsou zrcadlem, v němž můžeme stav své zralosti zahlédnout.“
„Přijmout situaci, jaká je, a ne ji principiálně rozporovat, může vypadat jako cesta k pasivitě, ale opak byl pravdou. Odpor zadržuje energii, přijetí otevírá cestu k jejím netušeným zdrojům, jež se dají využít velmi prakticky. Tohle považuju za hlavní dar naší spirituální praxe ve vztahu k Dorotčinu postižení. Kapitulace je začátkem naslouchání. Odevzdáváním naší vlastní vůle jsme získávali jemné provázení, jež nemělo podobu zázraků, ale spíše spontánně se vynořujících impulsů, jež vystávají podél v cesty a navigují. A kouzelná překvapení se přihodí tak nějak mimochodem. (… ) A jeden z důvodů, proč jsme s Petrou před časem začali usilovat o zlepšení sociální podpory v naší zemi, je naše přesvědčení, že težké zdravotní postižení může svému okolí stejně tak brát jako dávat. Může stejně tak ubližovat jako léčit. A o tom, na kterou stranu se váhy převáží, rozhoduje ze všeho nejvíc postoj poslečnosti k těm nejslabším a nejkřehčím. Spočívá nejen v ochotě jim pomáhat, to by měl být až důsledek. Základem je vědomí jejich jedinečné hodnoty. Protože každá nemoc pracuje jako učitel. Právě proto, že ji odmítáme, odhaluje naše vnitřní rezistence, jež jsou skutečně vstupní branou na cestě k bohatšímu bytí. (...) Když se mě Petra před pár lety ptala, jak bych Dorotčinu nemoc a náš osud jednoduše popsal, řekl jsem trochu velikášsky, že to celé vnímám jako příležitost milovat. Měl jsem tehdy nejvíc na mysli příležitost milovat ji. Tu neklidnou a uzavřenou bytost, která se jevila tolik komplikovaná a která lásku nedokázala opětovat způsobem, jenž by sytil naše sobecká přání. Dnes věřím, že v nejhlubším smyslu nám vážné zdravotní postižení dává příležitost skutečně milovat sami sebe.“

Petr Třešňák - Petra Třešňáková, Zvuky Probouzení, Druhé město, Brno 2020